124
1. květen, 2. národní obrození a 4. odboj

1. května 2004 se podle tzv. Smlouvy o přistoupení Česko stane členským státem Evropské uhnije. Z řeči pánů přeloženo do mluvy poddaných to znamená, že budou odstraněny poslední zbytky samostatnosti našeho státu. I když to už dlouhá léta byla samostatnost jen kosmetická, podobně jako „zdravíčko“ na tváři mrtvoly vystavené v rakvi, samostatnost spíše formou, nežli obsahem, jsem z toho ze srdce smutný. Osudy národů řídí podobné zákony evolučního boje, jako životy jednotlivců. Zmizeli už Etruskové, Keltové, Chazaři... Jestliže nyní hrozí vymření i mému národu, není to žádná nespravedlnost, protože slova jako spravedlnost v této hře prostě nenabývají žádný smysl. Můj národ prohrává, neboť jeho soupeři jsou právě teď mocnější. („Teď“ národa je samozřejmě mnohem delší časový úsek, než „teď“ lidský - úpadek Česka je zřejmý od konce 16. století, a má tři základní příčiny: 1. nesvornost, 2. nedostatek vůdčích osobností, spojený s neochotou se takovým podřizovat, prostě příznačně český sklon k rovnostářství a anarchii, a 3. neschopnost určit si své geopolitické cíle (a pochopitelně jich také dosahovat)).
Nyní má každý Čech pouze dvě možnosti: Buď se přeučí na příslušníka nějakého evolučně úspěšnějšího národa. Nebo bude za svůj národ bojovat, jako součást tohoto národa, jako bílá krvinka proti nemoci, která ohrožuje celé tělo. Osobně jsem si zvolil tu druhou cestu, nejen proto, že je čestnější a dobrodružnější, ale i proto, že třeba jako Němec bych si připadal jako idiot.
I když se nás různí humanacisté snaží přesvědčit o opaku, boj je pro muže správné zaměstnání i zábava, posiluje tělo i ducha, a kdo se mu vyhýbá, nemůže nikdy zvítězit. A o tom, že lze vyhrát i boj zdánlivě ztracený, svědčí v našich dějinách válka zvaná Národní obrození, symbolicky započatá i završená vydáním knihy. Obě navíc nejprve vyšly v jazyku nepřátel, snad se záměrem podemlít morálku nepřítele zevnitř, byly to: Detsch-böhmisches Wörterbuch Josefa Dobrovského (1. díl 1802) a Geschichte von Böhmen Františka Palackého (1. díl 1836).
Podrobný rozbor Národní obrození přesahuje ctižádost této stati. Připomenu proto jen základní skutečnosti:
Roku 1802 mluvili česky už jen sedláci a sluhové. Ze staroslavné České koruny zbyl prázdný titul, jen jeden z mnoha za jménem habsburgských panovníků. Veškeré projevy národního vědomí potlačeny násilím. Naprostou většinu pozemků i kapitálu uchvátili cizinci. Za pouhých 33 kristových let se obrozencům podařilo z úplné nuly vybojovat funkční českou národní kulturu duchovní i hmotnou. Samostatný stát sice ještě ne, ale alespoň budoucí zdroj samostatnosti - totiž vědomí historického práva a obecnou vůli k jeho obnově. Na české straně tenkrát bojovaly pouze desítky myslitelů proti statisícům německých policajtů, úředníků a (rovněž) myslitelů. Přesto zvítězili ti slabší, a to ze tří hlavních důvodů:
1. Rozeznali své skutečné nepřátele - Němce. To se nám dnes může zdát jasné, takže snadné. Němci však své skutečné úmysly - nejprve zotročit a pak vyhubit Slovany vůbec (což se jim dosud podařilo jen napůl) - vždy skrývali pod vznešeně znějícími záminkami „historického poslání“. Tím posláním bylo nejprve šířit křesťanství mezi „pohany“. Pak obrana říše proti nevěřícím a kacířům. Pak boj za čistou rasu a její životní prostor. Dnes k nám rozšiřují Jednotnou zemědělskou Evropu. I když je to trik stále opakovaný, vždy mu znovu uvěřilo dostatečné množství budoucích obětí. Obrozenci v tom měli jasno.
2. Určili si svoje cíle strategické (=samostatnost) i taktické prostředky dosažení těchto cílů (=národní vzdělanost, umění (s mimořádným důrazem na divadlo jako na tehdy nejvíce multimediální a propagandistickou múzu), průmysl a hromadné sdělovací prostředky.
3. Chytře vytvořili z češství módu, životní styl přitažlivý pro mládež.
Národní obrození mělo však také jednu zásadní chybu: jeho vůdci se nikdy neshodli na přesné podobě, ideji budoucího samostatného státu. Takže když roku 1918 geopolitické podmínky umožnily obnovit samostatnost, nový stát vznikl živelně, anarchisticky a tedy i ve své nejpokleslejší formě - ve formě republiky.

Posledních dvanáct století (přibližně od vlády Karla Velikého) evropská politika tančí stále stejný třídobý valčík: první doba - Německá říše se poměrně klidně rozpíná a co přitom pohltí, to stráví v sebe sama a využije k dalšímu rozpínání (trochu to připomíná růst krystalu v roztoku). Druhá doba - německá rozpínavost narazí na sousto, které nemůže polknout, takže začne kousat - rozpoutá válku. Druhá doba trvá tak dlouho, dokud se nedojedený zbytek Evropy proti Otesánkovi nespojí a nenasadí mu přísnou dietu. Třetí doba - poražená říše změní svůj název, hojí si rány, slibuje, že se to už nikdy nebude opakovat a tiše se chystá na nový růst. A tak dále, pořád dokola.
Dnes se potácíme někde na rozhraní mezi první a druhou dobou. Dokud bude trvat ta první, mírová, může český národ využít zkušenosti z prvního Národního obrození. Základní strategie zůstává stejná, stejný je i nepřítel (nyní používá pseudonym Evropská uhnije), je nutno změnit jen taktické prostředky - divadlo zřejmě nahradí virtuální kyberscéna internetu a podobně.
Hlavním úkolem našeho druhého obrození je obnovit celonárodní vůli k samostatnosti. Úplnou samostatnost se nám v této fázi získat nepodaří, neboť co jednou říše schvátí, to dobrovolně nevydá. A protože „první dobu“ růstu říše pravidelně provází dočasný hospodářský vzestup, nebude český „lid“ ani ochotný zvednout zbraně a riskovat svůj poměrný blahobyt.

Situace se ale změní, jakmile nadejde druhá doba, válečná. Pak bude říše muset změnit žánr: komedii demokratických svobod vystřídá tragédie diktatury, navíc patřičně vyztužená moderními technologiemi - například od narození povinnou registrací genetického kódu, satelitním sledováním pohybu osob, přímým ovlivňováním myšlení pomocí mozkových implantátů a podobně. Zhoršení životní úrovně a zjevné násilí však zároveň donutí zotročený národ za svobodu skutečně bojovat. Obrození skončí, aby začal odboj. Již čtvrtý v pořadí.

Všechny tři dosavadní odboje v historii českého národa nejprve zvítězily nad okupanty, ale nakonec prohrály při obnově samostatného státu. Každý odboj totiž podlehl faustovskému pokušení „uzavřít smlouvu s ďáblem“, ďábel pak sice pomohl proti nepříteli, ale později si přišel pro svou odměnu, což vždy vedlo k nové okupaci a tedy i k dalšímu odboji.
První odboj (proti Rakousko-Uhersku) vedený Masarykem a Benešem se tragicky upsal vlastní krví zednářským vydavatelům vlivných mezinárodních novin, které ovlivnily veřejné mínění zejména během Versailleské konference ve prospěch nově vzniklého Československa. Ďábel si vyžádal splatit svůj dluh 30. září 1938, kdy pařížská zednářská lóže Velký Orient vydíráním donutila Beneše přijmout mnichovský diktát. Přímým důsledkem Benešovy zrady byla 2. světová válka, protože bez výzbroje a výrobních kapacit československé armády by Němci o blitzkriegu mohli leda jen snít.
Druhý odboj (proti nacistům) podobným způsobem vydal národ do rukou komunistů a sféry vlivu Sovětského svazu.
Třetí odboj (proti komunistům) skončil tak, že špičkoví funkcionáři Státní bezpečnosti postoupili politickou moc disidentům výměnou za to, že jim disidenti dovolili rozkrást většinu státního majetku při takzvané privatizaci.

Poučením ze všech tří odbojů je proto:
-nespolčovat se s žádnou silou vně národa. Krátkodobá výhoda se promění v dlouhodobý obojek, a Mefisto stejně jednou Fausta odnese do pekla.
-nesnažit se okupanty přechytračit masochistickou vírou, že „pravda a láska vítězí.“ První i druhý odboj zvítězily násilím desetkrát rychleji, nežli ten třetí pokojně. Plastická trhavina je účinnější než Plastic People. Je třeba vyhazovat do povětří mosty a střílet kolaboranty jako psy, ne hrát bytové divadlo.

Český stát nestačí jen obnovit. Je nutné jej vybudovat tak, aby po několika desetiletích zase nepodlehl přitažlivosti mocnějších sousedů. Založit a udržovat jej na trvalých idejích, ne podle trpasličího výhledu jediného volebního období, ale s velkorysou rozvahou v řádu pokolení. A to ve dvou souběžných liniích:
1. - pasivní: Ubránit osídlení jádra českého státu (Čech, Moravy a Slezska) v historických hranicích, zabránit rozkladu domácí kultury a hospodářství. Nedopustit skupování české půdy cizími vlastníky, zejména Němci a Rusy. Uhájit český jazyk jako komunikační nástroj i metafysický substrát národa.
2. - aktivní: Dokončit dávný přemyslovský plán silného středoevropského slovanského státu řízeného Čechy jako a) politicky - západní hráze proti německé a východní proti ruské rozpínavosti, b) hospodářsky - spojnice vodních cest sever-jih (Balt-Jadran) a pozemských západ-východ (Evropa-Rusko). Osvobodit okupovaná slovanská území (Lužice, Rujána) a jejich poněmčenému obyvatelstvu umožnit návrat ke slovanství.

Tady a teď vyhlašuji druhé národní obrození a čtvrtý odboj.
Ono ale vlastně vůbec nezáleží na tom, jak to nazveme. Důležité je přežít.

Odillo Stradický ze Strdic, 20. 4. 2004

Související články: Do Evropy ANO, Ne do Evropské uhnije

NÁZORY ČTENÁŘŮ:

Zdravím milého autora této veřejné výzvy, která bohužel nebude mít velký dopad, protože je adresována jen úzkému okruhu příznivců.

Mám rád provokace. Jinak se toto ani nazvat nedá. Není důležité být důsledný v činech, ale ve svých myšlenkách, které mají tu moc provokovat a nahlodávat. Je dobré a prospěšné hovořit o naléhavé potřebě vyhodit Národní divadlo jednou provždy do povětří. To neznamená, že se tak musí stát, ale rozhodně to přispěje k diskuzi o šmíráctví v tomto chrámu, zasvěcenému hrám, tzv. Zlaté kapličce.

Proto nepůjdu vyhazovat mosty do povětří, ale srdečně vítám diskuzi a osvětu s tím spojenou.
4.odboj by byl stejně neprávem, tak jako ostatní současné odboje na celém světe, označován za teroristickou aktivitu.
Dnešní svět nepřeje ideálům, jejich šiřitelům, buditelům, odbojářům, ba co víc - už ani odborářům.
Nezasloužíme si - euroskeptici a monarchooptimisté - výsměch a opovržení.
Kolem nás už není prostor a čas na ideje, vize, natož jejich uvedení do života. Konec sentimentu.

Japonsko, Thajsko atd. jsou dnes evropštější než Maďarsko nebo Slovensko. Proč? Moderní technologie a média zmenšila/omezila naši planetu na směšnou, politováníhodnou kuličku, kde všichni mají stejné informační a inspirační zdroje a dříve nebo později budou chtít všichni vydělávat stejné peníze na stejně nepotřebné zboží(dříve, než se tak stane, tj. než všichni budou dělat totéž, musí zákonitě nastat konec světa). Kultura, pravděpodobně, bude jen jedna, s tisíci odkazy na minulost a různé další odchylky a zajímavosti.

Na začátku toho byla jen jedna (tuším, že německá) myšlenka, vytvořit protipól Spojeným státům americkým - tedy něco jako Spojené státy evropské - se silnou měnou, která bude konkurovat americkému dolaru a společně, pod vlajkou NATO, budou vyrážet do barbarských zemí šířit marketingovou kulturu. Nešlo a nejde to tak snadno, jak se všeobecně předpokládalo, a tak jsme byli přizváni na pomoc i my.
A my, s hrdostí sobě vlastní, uděláme vše, oč nás SSE, SSA a NATO žádájí a neuděláme nic, oč nás nežádají.

Nejsem zbabělec. Možná jen nejsem naivní a nevěřím v mírumilovnou ani militantní cestu nápravy.

Věřím v neustálé zpochybňování, provokování a znevažování pseudohodnot, které si můžeme dovolit.
Nahlodávejme, dokud bude slyšet náš hlas a budeme mít tu výsadu tak činit. Ve jménu toho, čemu se říkávalo civilizace.
Tak jsem já pochopil ideu 4. odboje. Nechť se na mne autor nezlobí.

s úctou
Daniel Růžička,
režisér, podnikatel.

4. 5. 2004

Svůj názor na tento článek můžete poslat na mail ardor@seznam.cz
Do předmětu napište heslo 124. Nejzajímavější postřehy uveřejníme.