HISTORIE ZNAKU ZEMÍ KORUNY ČESKÉ
a nová podoba téhož
Heraldika je štít, ale i zbraň. Znak našeho státu je nádherný. Republikáni jej však pokazili, komunisté zprznili... Vrátí se mu bývalá vznešenost?
I. ČECHY KNÍŽECÍ A KRÁLOVSKÉ
Naše nejkrásnější erbovní pověsti najdeme ve staročeské Kronice o Štylfrýdovi a o Bruncvíkovi. Obě byly sepsané spolu, snad ve 2. polovině 13. století, na dvoře krále Přemysla Otokara II. (vládl 1253-78).
KRONIKA O ŠTYLFRÝDOVI (stručný obsah):
Česká země měla ve znaku černý kotel v ohnivém poli. Kníže Štylfrýd (z německého Stillfried) chtěl mít lepší erb. Proto opustil svou manželku Theodoru, dceru krále lamperského (=lombardského) a přijel na dvůr krále napulského (=neapolského) Astronoma, který byl právě napaden králem englickým Filosofem. Astronomus nabídne na Štylfrýdovu radu Filosofovi, aby místo vojsk bojovalo 12 rytířů anglických proti jedinému napulskému (Štylfrýdovi). Štylfrýd s pomocí boží a sv. Václava porazí všech 12 soupeřů. Poslední z nich je Žibřid "Růžený", kníže témarské (=Siegfried, kníže dánské), jemuž Štylfrýd oseká na štítu všechny růže. Pak dostane od krále napulského do erbu orlici (prý erb krále englického) a jeho syn Bruncvík Astronomovu dceru Neomenii.
KRONIKA O BRUNCVÍKOVI:
Štylfrýdův syn Bruncvík jde do světa, kde vykoná mnoho hrdinských činů a získá nový znak: lva.
Postava Štylfrýda zřejmě vznikla spojením několika skutečných osobností. Hlavním vzorem byl patrně český král Přemysl Otakar I. (1197-1230).
V osobě Bruncvíka je zase zobrazen král Přemysl Otakar II. (1233-1278).
Další důležitý pramen je Kronika tak řečeného Dalimila (sepsaná asi mezi lety 1314 a 1326), nejstarší česky psané historické dílo (podle kritického vydání: Staročeská kronika tak řečeného Dalimila, Academia, Praha 1988):
kapitola 32, Ot svatého Václava smrti (verše 71-74)
Ciesař Čechy bojem pobi
a zemi v dan porobi.
Knězi u dvora svého káza <úřad> jmieti,
kotel nad ohněm káza držěti.
(císař římský a král německý Otto I. tak prý potrestal knížete Boleslava za to, že zavraždil svého bratra Václava)
kapitola 43, Ot knězě Břěcislava, zětě ciesařova (verše 59-64)
Tehdy
Břěcislavovi udatnému,
řka: "Když ciesař k dvoru pozóve tebe,
pusť oheň za míli okolo sebe."
To viec kniežata česká za právo vzěchu,
a pro to orlici plamennú na ščítě nosiechu.
(budoucí český kníže Boleslav I. skutečně roku 1029 unesl z kláštera ve Svinibrodu Jitku (Judith von Schweinfurt) a téhož roku se s ní oženil v Olomouci. Její otec však nebyl císař Otto, ale Heinrich von Schweinfurt, Markrabě Nordgauský a protože zemřel už roku 1017, nemohl ani Břetislavovi nic říkat.)
kapitola 50, O najvětšiej cti krále českého (verše 1-20)
Ciesařovi by vděk to poslúženie
i da českému knězi volenie:
nebo těla tří svatých králóv vzieti,
nebo v svéj zemi královstvie jmieti.
Kněz zemanóm da na vóli
a podlé jich rady korunu v zemi zvoli.
Nad to ciesař knězi ščít změni
a také jemu úřad v dvořě proměni.
Tehdy za orla černého
da jemu o jednom ocasě lva bielého.
Že kotel nad ohněm držiechu
a tú službú u dvora slúžiechu,
tehdy jeho kotla zbavi
a svým jej čiešníkem upravi.
A když ciesařě budú voliti,
ti, již volé, budú-li sě u volení vaditi,
tehdy jemu káza mezi volenníky jíti,
a kohož by dal, tomu ciesařem býti.
Ciesař Vratislava prvým králem korunova
a králem českým a polským sám jeho provola.
(Císař Jindřich IV. roku 1086 odměnil knížete Vratislava II. za vojenskou pomoc královským titulem, ne však dědičným. Úřad arcičíšníka římské říše (spojený s titulef kurfiřta) však pro české panovníky získal až kníže Vladislav I. roku 1114. Erb s jednoocasým lvem získal asi až Vladislav II. od císaře Friedricha I. po dobytí Milána roku 1158.)
kapitola 75, O prvém královi Ottakarovi (verše 1-14)
Ciesař Otta na Sasy jide,
kněz k němu do Sas přijide.
Kněz o sobě stojieše
a ciesař s svými jinde bieše.
Sasici na české stany udeřichu,
a Čechové jě udatně pobichu.
I opět jě kněz Přěmysl pobi
a mnoho na Sasiech tvrzí doby.
Pro to ciesař Přěmysla jě sě milovati
i káza sě jemu korunovati.
Na biřmování knězi ciesař rúchu vzváza
a Ottakar, točíš Ottě míl, jemu řiekati káza.
Druhým ocasem obdaři lva bielého,
Budyšínem a Zhořělcem rozšíři zemi jeho.
(Císař římský a král německý Otto IV. roku 1203 korunoval Přemysla Otakara I. "na věčné časy". Dlužno dodat, že Přemyslovi dal královský titul již roku 1198 Ottův soupeř Filip Švábský.)
Podle historických a legendárních zpráv se český znak od nejstarších dob vyvíjel takto:
| 950 - 1029 kotel |
|
| 1029 - 1086 (1158?) plamenná orlice |
|
| (1158?) 1086 - 1203 lev s jedním ocasem |
|
| od 1203 lev dvouocasý |
|
Zpočátku žila obě zvířátka pokojně vedle sebe... Plamenná orlice byla symbolem státu, lva užívali Přemyslovci jako rodinný erb.
Později se role obrátily: Přemysl Otakar II. povýšil lva na znak celé říše sjednocené českým králem a takto přeneseně se stal lev i erbem českého království. A orlice začala být vnímána jako soukromý znak přemyslovské dynastie.
Po vymření Přemyslovců tak plamenná orlice ztratila svůj význam a Jan Lucemburský ji 9. srpna 1339 udělil Tridentskému biskupovi Mikuláši, předtím děkanovi Olomouckého dómu.Zde je plný text dekretu (v italštině): Giovanni per grazia di Dio re di Boemia e conte del Lussemburgo a tutti ed in perpetuo. La sublimita della magnificenza reale ci convince che coloro i quali con la prova delle loro azioni si rendono a noi graditi, debbano a loro volta conseguire per sé e per i loro la grazia del Nostro favore in una ricompensa da valere per sempre. Percio, avendoci il venerabile Padre in Cristo il Signor Nicolo, Vescovo di Trento, nostro carissimo amico, dichiarato che la sua Chiesa al presente non ha alcuno stemma col quale in tempi di necessita, i nobili ministeriali, i soldati e i vassalli, suoi e della predetta sua Chiesa, possano fregiarsi ed issare sui vessilli. Ed avendoci supplicato umilmente e devotamente affinché con la benignita che ci e congeniale, facessimo dono a lui ed ai suoi successori nella predetta Chiesa, dello stemma ora non usato di S. Venceslao martire, glorioso patrono del nostro regno. Noi guardando alla lealta dello stesso Signor Vescovo che egli verso di Noi manifesto nel passato e manifesta nel presente, considerando inoltre assai attentamente che lo stesso Signor Vescovo per fedelta e disposizione nel servizio ci si mostro talmente zelante che mai trovammo ne potemmo trovare in lui nient'altro che quanto una vera fedelta ed un affetto di vera devozione richiedono, giudicammo di essere tenuti ad ascoltarlo ed esaudirlo nella sua richiesta mossi dal debito di una speciale riconoscenza. Percio, col tenore del presente atto, vogliamo notificare a coloro che vivono nel presente e a coloro che vivranno nel futuro che, accettando con affetto benigno come giusta e ragionevole la richiesta del ricordato Signor Vescovo, in nome di Dio diamo, concediamo e doniamo a lui ed ai venerabili suoi successori, i Vescovi di Trento, come pure alla Chiesa Tridentina, il predetto invittissimo stemma dello stesso S. Venceslao, riprodotto in calce a questo nostro atto di privilegio perché possa essere in possesso e usato dallo stesso Vescovo e dai predetti successori, i Vescovi di Trento, nel presente e trasmesso in perpetuo per il futuro. Siccome poi la medesima Chiesa Tridentina e esposta alle incursioni dei nemici, come alla freccia il bersaglio, e per questo i suoi rettori, i Vescovi di Trento, in passato furono afflitti dalla violenza di varie ingiustizie da parte di nobili e potenti confinanti, sinceramente promettiamo, sia per il diritto di avvocazia, sia in forza dello stemma predetto, intervenendo noi, i nostri eredi e successori, gli illustri Duchi della Carinzia e i Conti del Tirolo, di conservare e con l'aiuto di Dio di difendere degnamente in futuro il ricordato Signor Vescovo nei suoi diritti, dignita e immunita contro ogni impresa e gravame venente da costoro. In testimonianza, manifestazione e forza da valere in perpetuo di quanto detto, abbiamo fatto stendere il presente documento e lo abbiamo fatto rafforzare mediante il nostro sigillo maggiore. Dato a Wroclav nell'anno del Signore 1339, nel giorno della Vigilia del glorioso martire il beato Lorenzo. ...a v češtině (převod Bogdan Trojak): Jan, z milosti Boží král český a hrabě lucemburský, všem a na věčné časy. Vznešenost královského majestátu nás ubezpečuje, že ti, kteří se nám na základě svých skutků dobrovolně podrobují, mají, pokud jde o ně, dosáhnout pro sebe díky naší přízni odměnu platnou navěky. Pročež, když nám oznámil ctihodný otec v Kristu, pan Mikuláš, biskup tridentský, náš nejdražší přítel, že jeho církev nyní nevlastní žádný erb, kterým by se v případě nutnosti vojáci a vazalové jeho a jeho církve mohli ozdobit a vztyčit jej na svých praporech a když nás poníženě a oddaně požádal, abychom, s dobrotivostí, která nám je vlastní, učinili jemu a jeho nástupcům ve zmíněné církvi darování, rozhodli jsme se mu věnovat erb sv. Václava mučedníka, slavného patrona našeho království, který není nyní užíván. Když jsme přihlédli k oddanosti zmíněného pana biskupa, kterou nám v minulosti projevoval a nadále projevuje, ctíce mezi jinými značně pozorně, že onen pan biskup skrze věrnost a schopnosti ve službě, jež nám ukazuje tak horlivě, že jsme u něj nikdy neshledali ani nemohli shledat nic než skutečnou věrnost a náklonnost, usoudili jsme, že jsme zavázáni k vyslyšení jeho prosby, neboť jsme mu povinováni určitou zvláštní vděčností. Pročež, vycházejíce z tohoto současného stavu, chceme oznámit těm, kteří žijí nyní a těm, kteří přijdou po nich, že přijímajíce s dobrotivou náklonností prosbu onoho pana biskupa jako oprávněnou a odůvodněnou, jménem Boha dáváme, udělujeme a věnujeme jemu a jeho ctihodným nástupcům, biskupům tridentským, jakož také církvi tridentské, zmíněný neporazitelný erb sv. Václava, který je zobrazen na okraji tohoto našeho aktu, a proto může být v držení a užívání biskupově a jeho zmíněných nástupců, biskupů tridentských, nyní i v budoucnu. Jelikož pak táž církev tridentská je vystavena vpádům nepřátel jako terč hrotům, a protože její vládcové, biskupové tridentští v minulosti byli rmouceni příkořím různých nespravedlností ze strany šlechty a sousedních vládců, čestně přísaháme, jsouce podle zákona ochrany a jsouce pod ochranou zmíněného erbu, že my, naši dědici a nástupci, slavní vévodové korutanští a hrabata tyrolská, budeme v budoucnu s pomocí Boha vlídně bránit zmíněného biskupa v jeho právech, hodnostech a nedotknutelnosti proti každému tažení a břemenu vycházejícího od tamtěch. Na svědectví, projev a moc věčné platnosti toho, co bylo řečeno, jsme sepsali tento dokument, k němuž jsme připevnili naší velkou pečeť. Dáno ve Vratislavi, L. P. 1339, na den svátku slavného mučedníka blahoslaveného Vavřince.
PROMĚNY ČESKÉHO LVA V DOBOVÝCH ZOBRAZENÍCH
II. PŘIPOJENÉ ZEMĚ Jak rostla moc českých panovníků, připojovali postupně ke svému státu další území (a někdy je zase ztráceli).
III. SLOŽENÉ ZNAKY Od konce 14. století až do roku 1918 nejběžnější podoba státního znaku obsahovala erby všech hlavních území, která Karel IV. spojil do zemí Koruny české - mystické říše pod ochranou svatého Václava: Na počátku 17. století se objevila skutečná rarita: spojený česko-falcký znak, dílo "zimního krale" Friedricha Falckého. Znak zdobí titulní list politickeho spisu dvou kalvínských pravníků, J. B. Eysena z Lehrberka a A. Hanavera (kniha v majetku Parlamentní knihovny). První z autorů, horlivý ideolog protihabsburského povstání, byl po bitvě na Bílé hoře odsouzen v nepřítomnosti ke ztrátě hrdla i majetku. IV. DOBA ÚPADKU Roku 1918 vznikla tzv. Československá republika. Rozhodnutím Versailleské konference se její součástí stalo i Slovensko a Podkarpatská Rus, proto bylo potřeba vytvořit i nový státní znak, který by zahrnoval i tato nová území.
Konečnou podobu znaků ztvárnil malíř Frantisek Kysela.
Česko-Slovenská republika (od mnichovské zrady do německé okupace) během své jepičí existence užívala (jako výraz autonomie Slovenska) pouze střední statní znak.
Po osvobození Československa roku 1945 se vrátil už jen malý státní znak. Velký se udržel pouze na tzv. prezidentské standartě (včetně znaku Podkarpatské Rusi, haha).
Na konci roku 1989 bolševici pustili ke korýtkům nová prasátka. Po velmi složitých jednáních s bratry Slováky byl ústavním zákonem č. 102/1990 Sb. z 20. dubna 1990 zaveden Státní znak České a Slovenské federativní republiky. Nejprve však obě republiky schválily svoje národní znaky. Česká národní rada zákonem č. 67/1990 Sb. z 13. března 1990 znak malý a velký, podle navrhu zkušeného heraldika Jiřího Loudy.
Po rozpadu Československa převzala Česká národní rada zákonem č. 3/1993 Sb. ze 17. prosince 1992 oba české znaky jako státní znaky samostatné České republiky, pouze u malého znaku byl gotický štít nahražen španělským.
VI. BUDOUCNOST
Blason (popis erbu): Na středním stříbrném štítku černá orlice s modrou zbrojí, posázená červenými plameny. Zadní štít čtvrcený: v prvním červeném poli stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou, zbrojí a pohlavím, vlevo hledící. Ve druhém modrém poli stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou zbrojí, vpravo hledící. Ve třetím zlatém poli černá orlice s červenou zbrojí a stříbrnou pružinou na hrudi, vlevo hledící. Ve čtvrtém stříbrném poli červený býk ve skoku s modrou zbrojí, vpravo hledící. Vlajka je odvozena od tradičního klenotu erbu Království českého: černý obdélník v poměru stran 2:3 posypaný osmi zlatými lipovými lístky, špičkou dolů obrácenými, ve třech řadách: v první řadě tři a v druhé dva. Odillo Stradický ze Strdic, 3. 3. 2003 LITERATURA: Související články: Kost krve Svůj názor na tento článek můžete poslat na mail ardor@seznam.cz
|
1. MALÝ ZNAK
Na reversu mince 5 korun (1938)
...a 25 haléřů (1933). Všimněte si pikantního detailu: srdeční štítek je zobrazen jako "plastický" (!).
2. STŘEDNÍ ZNAK
3. VELKÝ ZNAK
Nový státní znak (podle návrhu M. Hegara) stanovil až zákon č. 163 ze 17. listopadu 1960. Znak měl vyjádřit přechod od socialismu ke komunismu, a podle toho to také dopadlo: Lvu ukradli korunu a nad hlavu mu pověsili rudou hvězdu (na štítu stejné barvy, fuj!). Na hruď- ó hrůzo hrůz - mu pak dali znak s jakýmisi chapadly. Znaky historicky patří pouze na jezdecké štíty, takže pavéza - štít pěchoty, který ostatně používali i křižáci - nemá v heraldice co dělat. Zlaté konturování je projevem troglodytského vkusu.
Na reversu mince 5 haléřů (1975)
...a 50 haléřů (1989). Všimněte si, jak původně vyzáblá pavéza během normalisace zboubelatěla.
Státní znak České a Slovenské Federativní Republiky tvoří čtvrcený štít, ve kterém v prvním a čtvrtém červénem poli je stříbrný dvouocasý řvoucí lev ve skoku vpravo hledící, se zlatými drapy, zlatým vyplazeným jazykem a zlatou heraldickou korunou. Ve druhém a třetím červeném poli je stříbrný dvojitý kříž vztyčený na středním vyvýšeném vršku modrého trojvrší. Čtvrcení znaku je vyznačeno stříbrnou linkou.)
Na reversu mince 50 haléřů (1991).
Malý státní znak České republiky tvoří červený štít, na kterém je stříbrný dvouocasý řvoucí lev ve skoku vpravo hledící se zlatými drápy, zlatým vyplazeným jazykem a zlatou heraldickou korunou.
Velký státní znak České republiky tvoří čtvrcený štít, ve kterém v prvnim a čtvrtém červeném poli je stříbrný dvouocasý řvoucí lev ve skoku vpravo hledící se zlatými drápy, zlatým vyplazeným jazykem a zlatou heraldickou korunou. Ve druhém modrém poli je stříbro červeně šachovaná orlice vpravo hledící se zlatým zobákem, zlatými pařáty a zlatou heraldickou korunou. Ve třetím zlatém poli je černá orlice vpravo hledící s červeným zobákem, červenými pařáty, zlatou heraldickou korunou a stříbrnou pružinou na prsou zakončenou jetelovými trojlístky a uprostřed zdobenou křížkem.
Symbolickým i geometrickým středem nového znaku zemí Koruny České (dále jen ZKČ) může být jedině plamenná orlice. Už ne jako znak Přemyslovců, ale jako znamení sjednocující duchovní podstaty českého státu. Podobnou orlici (jak bylo řečeno výše) sice užívá Trident, ale ta má poněkud odlišnou podobu: na prsou nese zlatou pružinu a plameny ohně šlehají uvnitř obrysu těla, ne kolem. Takže Tridentu ponecháme, co je Tridentského a Čechám vrátíme, co bylo jejich odedávna.
