KOST KRVE
(monoanarchie jako východisko i útočiště)

motto: Všeliká moc vychází z lidu (F. L. Rieger)

Posledních voleb do Parladementu se zúčastnilo jen o 661.464 voličů více, než polovina, k volbám do Senilátu většina voličů nikdy nepřišla. Volební účast se zřetelně neustále snižuje¹.
Jestliže demokracie vzniká volbou většiny, pak si Češi zvolili jiný druh vlády. Volby konané menšinou popírají svou vlastní podstatu a zástupci z takových voleb vzešlí prostě nejsou oprávněni vládnout.
Tato úvaha chce dokázat, že je nutné a správné obnovit království jako dokonalejší způsob vlády, a současně jako smysl bytí, přesahující omezenost lidského života.

Abych byl spravedlivý, zkusím nejprve hledat
sedm důvodů pro demokracii:

1.
Ve škole nás učili, že je správná.

2.
V demokracii jsme se narodili a už jsme na ni zvykli. Jakžtakž to funguje. Hledat něco jiného je nebezpečné a nepohodlné.

3.
Demokracie je správná strategie řešení sporů s nízkým významovým potenciálem², v malé skupince lidí, kteří se dobře znají, jsou přibližně stejně moudří i zkušení, a mají dost času. Například při hledání vhodného tábořiště na výletu. Státnické rozhodování naopak vyžaduje rychle rozhodovat o věcech, které mají dlouhodobé důsledky.

4.-7.
Namouduši nevím.

Hm, šlo to ztuha. Kupodivu mnohem snazší je najít
sedm důvodů proti demokracii:

1.
Pokud se spojí jedinci v dav, lidé v lid, spojí se i jejich vědomí v jednu společnou duši. Lidská společnost (jako ostatně každá přirozená skupina jevů) je rozvrstvená do tvaru pyramidy³: nejobvyklejší vlastnosti jsou ty nejpřízemnější. Nízké je vždy součástí vysokého, vysoké součástí nízkého nikdy. Takže aby kolektivní duši mohl používat opravdu každý, musí být nastavená podle nejnižšího z vědomí, z nichž se skládá - podobně jako mušle na pánských záchodcích musí být tak nízko, aby do ní dosáhl i ten nejmenší host.
Aby byl politik zvolen v demokratických volbách, musí se zalíbit právě této kolektivní duši národa, těm nejnižším touhám. Proto se demokratické vlády vždy a všude snaží umožnit svým voličům co nejvyšší spotřebu hmotných požitků, i za cenu nevratného drancování přírody a úpadku duchovní kultury. Umění už neslouží k soustředění, nýbrž k rozptýlení. Sport přestal být prostředkem harmonie těla a ducha, a (podobně jako pornografii) jej hraje několik výjimečně nadaných jedinců, jejichž diváci se ukájejí tím, že se do hráčů vciťují. Úkolem vědy už není poznávat, jak a proč vznikl vesmír a jaké je v něm naše místo, nýbrž vynalézat stále dokonalejší koryta.
Tak demokracie nastoluje vládu střev a rodidel nad mozky a srdci.

2.
Jestliže k oné myšlené pyramidě lidské společnosti přistavíte libovolné množství dalších lidí, pyramida se nezvýší. Jen rozšíří svou základnu. Důkazem toho jsou například starověké Athény: v době Platónově měly přibližně sto tisíc obyvatel, dnes přes tři miliony. Třicet Platónů tu však hledáte marně. Proč je tomu tak, dosud nikdo uspokojivě nevysvětlil⁴.
Demokratičtí politici toho využívají a stále rozšiřují chov svých voličů, protože čím větší stádo, tím lépe se ovládá. Dnes se již podařilo vliv osobností naředit davem do té míry, že sebenadanější jedinec (není-li ochotný zapojit se do špinavé hry mocných) nemá skutečnou možnost politiku ovlivňovat⁵. Jeho hlas má stejnou váhu jako hlas vraha, žebráka, nebo cirkusového klauna. Dav sice instiktivně cítí, že jeho pastýři nejsou ti praví a také to dává najevo reptáním u piva. Jenomže si je - vskutku geniálně vymyšleno! - sám zvolil, takže vlastně nemá důvod něco měnit.
Stále více lidí na zemi znamená stále větší nebezpečí pro člověka jako druh. Automobil - hračka panstva byl zábavný. Automobil - spotřební zboží proletariátu je vražedný.

3.
Demokracie prohlašuje sama sebe za vrchol vývoje společenských zřízení a dvojici komunismus/fašismus za své největší nepřátele. Obojí je lež.
Nejodpornější režimy v lidských dějinách komun/faš-ismus jsou vrcholy vývoje demokracie a její logické (i když nikoli nutné) plody. Asi jako výtrusy plísně, které mohou celá staletí nenápadně číhat někde ve škvíře a jakmile mají příhodné podmínky, zničehonic vyrostou.
Demokracie všude získala moc krvavou revolucí. Naopak komun/faš-ismus pokojně vyhrál parlamentní volby⁶. VKS(b) i NSDAP byly řádné politické strany.
Je stálou hrozbou pro civilizaci, že parlamentní demokracie znovu přeroste v komun/faš-ismus, nebo něco ještě mnohem horšího.

4.
Příznačnou vlastností parlamentní demokracie je odcizení; a to v obou slova smyslech.
„Zástupce lidu“ nemůže být nikdy skutečným pánem svého státu. Je zvolen jen na jedno volební období. Přízeň davu je nestálá a příště se mu třeba zalíbí někdo hezčí, vtipnější, nebo prostě ten, kdo slíbí více chleba a her. Dobrý stát nelze vybudovat za čtyři roky, ani za jeden lidský život. Je to nikdy nekončící práce pro celá pokolení vládců.
Když má politik moc pronajatou jen na několik let a nenese vlastně žádnou zodpovědnost za to, jak zemi spravuje, musel by být blázen, aby zůstal poctivý. Chytrá předvolební kampaň přesvědčí i hlávky zelí, že nejlepším premiérem pro ně bude starý Kozel.
Demokracie je horník, který se během směny snaží ze země vykopat co nejvíc a nechá po sobě jen hlušinu. Země však potřebuje rolníka, hospodařícího na ní tak, aby dávala úrodu nejen jemu, ale i jeho potomkům.
Zkorumpovanost a nezodpovědnost v parlamentní demokracii nejsou selháním jednotlivců, ale podstatou systému. Výjimečné naopak je, pokud mašinerie parlamentní demokracie připustí k nějaké významnější funkci poctivého politika, i když i takové věci se stávají.

5.
Státy stále vznikají a zanikají ve vzájemném soupeření. Historicky úspěšný může být jedině takový stát, který si vytýčí jasnou ideu a strategií růstu na celá staletí dopředu (a také je naplňuje). Stálé střídání politických stran u moci nikam nevede; opilí slepci za jízdy vyhodili řidiče z autobusu a teď se perou o volant.

6.
Pravý kořen zla parlamentní demokracie znamenají politické strany. Jsou to většinou mezinárodní organisace, které pomocí propagandy a lživých slibů ve volbách lákají hlasy voličů, za tyto hlasy od státu nakupují moc a tuto moc pak prodávají za peníze jiným firmám. Od nich pak stát musí kupovat předražené výrobky a služby za daně vydřené z voličů. Kruh se uzavřel.
Skutečně nezávislý politik může tento koloběh narušit nanejvýš na úrovni komunálních voleb. Na celostátní volební kampaň dnes, v éře technologicky náročných hromadných sdělovacích prostředků, jako je tisk a televise⁷, nemá většina jednotlivců dost peněz.
Proto parlamentní demokracie dosáhly jediného historického vítězství: ze všech známých režimů vybírají nejvyšší daně⁸.
Každý stát, v němž ovládla moc parlamentní demokracie, přišel ve skutečnosti o svou samostatnost. V takovém státu nevládne lid, ani panovník, nýbrž nadnárodní plutokracie.

7.
Nakonec to nejsmutnější: parlamentní demokracii zřejmě nelze žádným způsobem reformovat. I když se demokracie ráda chlubí svou „demokratičností“ a svobodou, ve skutečnosti je to jeden z nejnerudnějších režimů v dějinách, zvláště když chcete pochybovat o ní. Demokracie všem lidem už od dětství vtlouká bludy o své dokonalosti. Naprosto jí schází schopnost sebereflexe. Zatímco v dobách monarchie bylo běžně povoleno hlásat republiku, hlásat monarchii v republice je trestné.

Z uvedeného jasně vyplývá, že systém parlamentní demokracie je nutno co nejdříve odstranit. Ne (jen) z důvodů filosofických, nebo etických, ale hlavně proto, že ohrožuje bytí celého lidského druhu. Je to boj o holý život pro mě i pro tebe.
Svrhnout parlamentní demokracii nebude zase tak těžké, i když jí slouží obrovské armády, policie, všudypřítomná propaganda a dokonalé technologie. Systém je totiž tak rozežraný vlastní rozežraností, že se po prvním rázném úderu zhroutí. Důležité je nabídnout lidem nějaký lepší způsob vlády a ten pak udržet.

Takový způsob tu je a vždycky byl: MONARCHIE.
Nesmí to ovšem být monarchie biedermeierové tesknice po stařičkém mocnáři, kdy vlaky přesně jezdily a licousy bujně rostly. Rod Habsburgů u nás vládl nepřetržitě v letech 1620 - 1918. Za tu dobu naši zemi srazil z prvořadé velmoci v bezvýznamný buranov. Zemím Koruny České udrolil celou Lužici a většinu Slezska⁹. Mnohem horším zločinem Habsburgů, než územní ztráty, však bylo zkažení ducha národa: Z hrdých rytířů a teologických experimentátorů vychovali panské kočí. A navíc Habsburgové roku 1740 vymřeli po meči.
Nesmí to být ani falešná monarchie „občanského typu“, jakou zkoušel pěstit už tatíček Masaryček a po něm (méně noblesně, zato upovídaněji) Václav Lahev.
A už vůbec ne romantická monarchie ve stylu souborů historického šermu a švabachových mouder psaných do památníčků.
Jaká tedy monarchie musí být?

a) dědičná a naprostá
Hlavní výhodou dědičné absolutní monarchie proti všem ostatním způsobům vlády je to, že je přirozená. Přirozené lidské vlastnosti jako sobectví a snaha po prospěchu, které působí nefunkčnost parlamentní demokracii, jsou v monarchii ku prospěchu. Král, který je neomezeným majitelem svého státu, nemůže být podplacen. Král, který ví, že jeho stát zdědí jeho děti, se bude snažit, aby prosperoval i v budoucnosti.
Naprostá moc znamená naprostou odpovědnost.

b) anarchistická a úsporná
Zdá se to absurdní, ale monarchie musí vstřebat řadu anarchistických prvků. To proto, že po několika staletích vlády parlamentní demokracie metastázoval vliv státu ve všech oborech lidského života, takže ho bude nutno do značné míry ořezat.

Především je třeba zrušit povinné zdravotní a sociální pojištění (a současně i veřejné zdravotnictví, penze všeho druhu, podporu v nezaměstnanosti, veřejné školství atd.). Většina lidí je schopná a ochotná se o sebe postarat lépe a hospodárněji než stát, pokud k tomu mají možnost. Péči o slabé a nemocné, vzdělání a další musí zajistit v první řadě rodina a pokud ji dotyčný nemá, pak účast nejbližšího okolí. Teprve když to vše selže, je na řadě stát. Totální „starostlivost“ státu ničí rodinné svazky.
Zdraví a vzdělanost nesmí být povinné, ale záležitost svobodné volby jedince a jeho rodiny.

Systém parlamentní demokracie masíruje každou lidskou duši dlouhé roky dospívání, aby v ní zničila všechny zárodky svobodné vůle. Oddanost státu musí být svobodné rozhodnutí každého občana, nikoliv vynucená podlézavost.
Povinné školství bude zhuštěno do tříleté státní základní školy. Ta jediná bude také zdarma. V ní se žáci naučí vše potřebné: číst, psát, ovládat počítač a jak získat každou další potřebnou informaci (Internet). Tato výuka bude v rozumné míře doplněna tělocvikem, hudební a výtvarnou výchovou, základy historie a přírodních věd.
Každý tak dostane spravedlivě vzdělání podle svých schopností: Hloupí nebudou trápeni vtloukáním znalostí, které si stejně nezapamatují, a i kdyby, nikdy v životě nevyužijí. Zato nadaní dostanou mnohem hodnotnější výchovu než dnes.
Monarchie umožní velkorysými stipendii nadaným chudým žákům studium technických oborů (protože technika je nezbytná pro chod státu). Takzvané humanitní obory jsou v dnešní době úpadku intelektuálů pro stát duchovně bezcenné a proto nebudou podporovány. Nechť zůstanou zvrhlou zábavou boháčů.
Veškeré vyšší školství bude dobrovolné a soukromé.

Policie se nebude věnovat zločinu, ale boji proti němu. Toho lze dosáhnout jednoduše: povolením všeho, co není krádeží, podvodem, násilím, nebo vraždou. Organisovaný zločin vzniká zákazem a jedině zákaz ho udržuje. Dokud se heroin prodával v lékárnách proti bolesti zubů, nebyla narkomanie celospolečenskou hrozbou. Zákazem stoupla cena drog na tisícinásobky výrobních nákladů. S takovým ziskem může drogová mafie podplácet policisty a dělat z nich tiché společníky svých obchodů. Policii se navíc vyplácí „velké ryby“ nerušit, protože neustále líhnou „malé ryby“, které lze s velkou slávou „chytat“. Zdravý člověk se nestane narkomanem dobrovolně. Naprostá většina narkomanů je závislá proto, že je to naučili prodejci drog (první dávkou zdarma a podobně). Lehké drogy (alkohol, tabák, marihuana, kokain) budou volně prodejné, tvrdé na lékařský předpis. Většinu skutečných zločinů páchají narkomani, jen aby si mohli koupit další dávku. Jakmile si ji budou moci opatřit téměř zdarma, přestanou krást. Pokud budou drogy dostupné, sníží se i počet narkomanů, protože přestane být výnosné nutit je školákům a zůstanou soukromým peklem dědičně závislých ubožáků. Nezákonný obchod s drogami zanikne samovolně, prostě proto, že nebude ziskový. Podávání drog dětem bude trestáno okamžitou popravou.
Prostituce bude povolena a zdaněna, jako každá poctivá živnost.
Obchod se zákazy (tedy s drogami a prostitucí) spolu s vynucenou kriminalitou narkomanů dnes tvoří většinu zločinů. Tyto zákazy však může zrušit jedině monarchie, protože organisovaný zločin udržuje moc politických stran - a to přímo úplatky, i nepřímo, jako záminka k vytváření stále mohutnějšího policejního aparátu, jehož skutečným účelem není potírání zločinců, ale politických protivníků. Proto bude parlamentní demokracie stále víc a víc přikazovat, zakazovat a vůbec prudit.
Jakmile monarchie odstraní prohibici, ze zločinu zbude jen takzvaná hospodářská kriminalita, domácí kutilství (široká paleta společensky nepříliš nebezpečných činů počínaje pranicemi o ovoce na větvi přesahující na pozemek souseda a vraždami ze žárlivosti konče) a zločiny duševně nemocných lidí.
Hospodářskou kriminalitu v monarchii sníží na únosnou míru přísné a jasné zákony, které nebudou vydávat ti, kdo mají zájem na jejich porušování, nýbrž nezaujatí odborníci, jmenování nepodplatitelným králem. Většinu přestupků „domácího kutilství“ vyřeší veřejný výprask, pranýř a kláda v místě bydliště. Jedinou omluvou za vraždu je trest smrti. Duševní choroby nelze vymýtit zcela, avšak monarchie vylepší celkové duševní zdraví národa novým duchovním řádem (viz bod d)).
Všechna tato opatření umožní snížit počet policistů a vězení na nepatrnou, opravdu nezbytně nutnou míru.

Král a jeho úřady se budou starat pouze o zahraniční politiku, armádu, policii, zákonodárství a soudnictví. Stát musí co nejméně přerozdělovat. Všechny možné vnitrostátní pravomoci je třeba ponechat občanům. Po této „anarchisaci“ poklesne daňové zatížení občanů z dnešních více než 30% na nejvýše 10%, což mimo jiné přinese nevídaný hospodářský rozvoj a prosperitu.
Ne jelita, ale elita. Nikoliv hypermarkety, nýbrž katedrály.
Proto tento způsob vlády nazývám monoanarchie.

c) demokratická
I když se nám parlamentní demokracie snaží namluvit, že bez politických stran to nejde, opak je pravdou. Poprvé po čtyřiadvaceti stoletích (od dob Solóna), lze vykonávat přímou demokracii, pomocí Internetu. Monoanarchie k tomu účelu každému občanu věnuje počítač s internetovým připojením. Kdo nechce, nebo nemůže mít takový přístroj doma, bude moci zdarma použít síť veřejných počítačů. Všechny technické podmínky tohoto systému jsou již vyřešeny, pravost každého hlasu zaručí elektronický podpis. Přímá demokracie však není samospasitelná, nemůže rozhodovat za krále. Král může a často i musí činit rozhodnutí, s nimiž lid v daném okamžiku nesouhlasí, protože nezná všechny okolnosti nebo nemá dostatečný vhled do budoucnosti. Král však také musí vládnout tak, aby lid přesvědčil o tom, že jeho vůle byla správná a užitečná všem. Přímá demokracie bude královskou vládu potvrzovat a ovlivňovat zpětnou vazbou, bude důvěrným rozhovorem krále s jeho lidem, bude duchovní krví spojující celý národ v jedno tělo.
Přímým hlasováním budou nadále voleni starostové měst a obcí. Bude však přísně zakázáno užívat k volebnímu boji placené sdělovací prostředky, zejména televisi, rozhlas a tisk. Starostou má být zvolen ten nejschopnější, a ne ten, kdo má nejvíce peněz na reklamu. Zvoleného starostu musí ve funkci potvrdit král a mimo území Království Českého také jeho pán (viz bod e), správa státu).
Politické strany, jako největší škůdci skutečné demokracie, nebudou nijak zakazovány, ale přestanou mít právo vlastnit jakýkoliv majetek. Ve státu, kde má každý občan možnost přímé demokracie, jsou mezičlánky zbytečné.
Úspěch monoanarchie nezajistí potlačování rozdílných názorů, ale přirozený duchovní řád a spokojenost občanů. Takže kdo chce, může se samozřejmě s kýmkoli politicky sdružovat, třeba i proti monoanarchii. Vývoj jde stále dál a jednou někdo určitě vymyslí ještě dokonalejší způsob vlády. Jenom s tím nesmí kšeftovat.

d) duchovní
Všechny hmotné výhody monoanarchie nejsou víc než nic ve srovnání s novým duchovním řádem, který nastolí. Neboť hmotné statky mají smysl jen pro to, aby lidská těla žila. Ale smysl životu dává až to, co jej přečnívá. Co překonává strach ze smrti tím, že smrtí nekončí. Člověk má možnost být nesmrtelný tím, že pokračuje ve svých dětech. Stát nemá penis ani vagínu, nesmrtelný může být jedině myšlenkou.
Parlamentní demokracie není, nemůže být nesmrtelná, protože nebyla odvozena z přirozeného řádu vesmíru, ale vznikla jako hříčka zvrhlých intelektuálů, ze které se stal výnosný celoplanetární obchod s mocí. Heslo volnost-rovnost-bratrství je pouhý reklamní slogan, který sice dobře zní, ale vůbec nic neznamená. Lidé si nejsou rovni, protože to nejsou výrobky, ale živí lidé.
Zápas monoanarchie s parlamentní demokracií je pozemským odrazem věčného kosmického souboje mezi chaosem a řádem; mezi pólem smrti, entropie a postupného vyrovnávání všech rozdílů do jednolitého šumu a pólem života, krystalisace a růstu stále dokonalejších tvarů.
Monoanarchie zvítězí, protože svým občanům dá to nejcennější - stát odvozený z vesmírného řádu a jím stále obnovovaný. Je to řád pyramidy a kola: Lidská společnost uspořádaná tak, aby z co nejširších základů směřovala k jedinému bodu na vrcholu se nekymácí ani nedrolí; to je pyramida. Bezduché uctívání svých těl, umělé prodlužováním rovné čáry od narození k smrti nahradit obřadem nekonečných kruhů setí a sklizně, sebeobětiny a znovuzrození; a to je to kolo.
Žádná současná církev, ani filosofie nemá k takovému úkolu dostatečnou duchovní sílu. Proto je nutno založit novou, nedogmatickou církev (jménem Ardor).

e) ušlechtilá
Základním předpokladem úspěchu státu (hned po způsobu vlády) je způsob výběru vhodných lidí do státní služby (v armádě, policii a úřadech). Jsou jen tři možnosti: dělat to nahodile (jako parlamentní demokracie, kde jsou si všichni „rovni“), podle dědičnosti tělesné (jako stará šlechta), nebo podle dědičnosti duchovní (jako katolická církev).
V monoanarchii bude páteří národa jeho elita - šlechta. Bude to ovšem nová šlechta. Výsady starých šlechtických rodů nebudou obnoveny, protože ti nejlepší z nich už vymřeli. Zbytek zdegeneroval a zostudil se kolaborací s nacismem i parlamentní demokracií.
Monoanarchie musí vytvořit novou šlechtu z těch nejlepších lidí národa. Musí být otevřená všem, chudým i bohatým, protože schopnost shromažďovat peníze je velmi často ta nejméně vhodná vlastnost pro stát. Je nesmyslné vracet se k různým těm barokním hodnostem baronů, hrabat, knížat a podobně. Nová šlechta bude mít jen dva stupně: nižší - rytířský a vyšší - panský.
Rytířský stav, přívlastek a erb získá každý, kdo úspěšně splní svou základní občanskou povinnost - vojenskou službu¹⁰. Rytířský stav je doživotní, avšak není dedičný. Výsadou rytířského stavu je přívlastek a erb, které schvaluje Nejvyšší herlold Království českého. Jedině rytíři jsou plnoprávnými občany státu - budou mít možnost získat od státu úřad, být zvolen starostou a stát se pánem.
Panský stav bude dědičný vždy jen na prvorozeného syna, pod podmínkou, že si tento syn nejprve zaslouží titul rytíře. Pánové se podílejí s králem na vládě jako jeho přímí poddaní.
V současnosti mohou mít Země Koruny České jen tři pány: Markraběte moravského, Vévodu slezského a (po osvobození okupovaných území) Fojta lužického. S tím, jak budou ke Koruně české připojovány další země, bude král jmenovat nové pány. To je také motivace pro všechny rytíře.
Správu státu lze vyjádřit tímto schématem:

KORUNA ČESKÁ (věčná a neměnná duchovní podstata, z ní vyzařuje veškerá minulá i budoucí moc státu)

KRÁL ČESKÝ (dědičný)


Markrabě moravský, Vévoda slezský, Fojt lužický (dědiční Páni)

starostové měst a obcí příslušných zemí (volí je místní rytíři)

Není důvod vykrmovat správu státu dalšími mezičlánky. Čím méně má úředníků, tím je stát účinnější. Není žádný úkon, jehož pravomoc by ležela někde mezi trojicí stupňů král-páni-starostové¹¹.
Záležitosti je třeba řešit na nejnižší možné úrovni. Spor mezi lidmi v jedné obci by měl vyřešit starosta. Spor mezi lidmi z různých obcí stejné země řeší Pán. Královský soud je určen pro spory mezi lidmi z různých zemí. Občan nespokojený s rozsudkem má samozřejmě právo odvolat se k vyššímu soudu, pokud však tento potvrdí předchozí rozsudek, bude občan přísně potrestán za plýtvání státní mocí. Účelem soudů je konat spravedlnost a ne podporovat lidskou hašteřivost.

JAK NA TO?
Není problém svrhnout starou vládu, ale udržet novou. Aby se nám sem hned druhý den nenahrnula vojska NATO, OSN, EU a dalších zkratek.
Je nutno připravit silnou strukturu, rozleptávat systém zevnitř vlastní parlamentní stranou (nazvěme ji třeba Pátá světová strana), která bude rozpuštěna ihned s ostatními, jakmile se podaří odstranit parlamentní demokracii. Pak už jen počkat na nějakou katastrofu (teroristickou, ekologickou), která zaměstná zbytek světa do té doby, než monoanarchie pevně zapustí kořeny. (Jistě chápete, že v tomto veřejném textu nemohu prozrazovat podrobnosti).
Řez je třeba vést rychle a čistě. Bez zbytečného násilí, ale stejně tak bez falešného humanismu, kompromisů a intelektuálské váhavosti.
Svornost-moudrost-království!

Krev není pevná a přece podpírá. Vykrvené tělo je tuhé a přece bezvládné.
Kost krve nelze zlomit, jen na čas přerušit. Jakmile škrtidlo povolí, kost krve zase koluje tělem. Je zavinutá do sebe, nemá začátek ani konec.
Tím tělem jsou národy a kostí krve je idea království, nad nimi a v nich.

Kost krve, Kost krve! Z kostí se rodí krev, z krve zas nové kosti. Pokud můj národ, český národ, nepřijme do svého změklého těla Kost krve, zahyne rozbřednutím se v pevnějších národech. Bude mi to líto, ale pokud se to stane, nic lepšího si nezasloužíme.

Praha, Vánoce 2002

Odillo Stradický ze Strdic
(budoucí král ZKČ Petr I.)

Poznámky:

¹Přesná čísla (zdroj ČSÚ):
Volby do Parlamentu ČR - rok/účast v procentech
1996/76,41
1998/74,03
2002/58,00
Volby do Senátu ČR - rok/účast v procentech 1. kolo/2. kolo
1996/35,03/30,63
1998/42,37/20,36
2000/33,72/21,56
2002/24,10/32,55

²Významový potenciál je hypothetický poměr mezi součtem významů všech událostí, které z události X vyplynou jako její důsledky a významem samotné události X. K událostem s mimořádně vysokým významovým potenciálem patří například pojídání sekané Friedrichem Falckým, které zavinilo porážku protestantských vojsk na Bílé hoře a následný velmocenský pád Českého království. Otázku, proč některé události zanikají zcela „bezdětně“, zatímco jiné se rozvětvují do bohatých řetězů důsledků, jež stávají dalšími příčinami, dosud není vyřešena. Zdá se, že i v determinismu dějin se vyskytují takové parabiologické jevy jako evoluční boj, sexuální přitažlivost a podobně.

³Přesněji rotačního hyperboloidu. Pyramida se používá jako symbol přirozené společenské hierarchie zřejmě proto, že z historicky známých civilizací tuto hierarchii nejdůsledněji udržoval Starý Egypt.

⁴Můj osobní názor je, že počet lidských duší je neměnný (přibližně v řádu tisíců), nové nevznikají vůbec, nebo alespoň mnohem pomaleji, než těla a tedy ne každé tělo je duší osazeno. Většinu těl oživuje pouze základní operační systém - takzvaná vegetativní duše, která řídí tělesné funkce a umožňuje svému nositeli projevovat určitou (i když netvůrčí) inteligenci.

⁵Pokud ovšem nesáhne k násilí. Proto také od posledního triumfu demokracie - porážky fašistického Německa v roce 1945 - rozbujel po celém světě terorismus květy vskutku tropickými. Terorismus (na rozdíl od voleb) je politický čin, u něhož záleží na kvalitě.

⁶Rusko - 7. 11. na II. všeruském sjezdu sovětů zvolen Lenin předsedou rady lidových komisařů, Itálie - 30. 10. 1922 Mussolini jmenován premiérem, Německo - 30. 1. 1933 Hitler jmenován říšským kancléřem, Československo - 2. 7. 1946 Gottwald ministerským předsedou, atd. (všechny tituly znamenají totéž - nejvyššího úředníka demokratické vlády). Pozdější mýty o „velkých říjnových revolucích“, nebo „únorových pučích“ měly za úkol dotyčnou událost vylepšovat, či hanět v představách dalších generací.

⁷Finanční náročnost volebních kampaní by v blízké budoucnosti mohl dramaticky snížit Internet. Otázkou zůstává, jak by se pak zachovaly ony tajemné síly, které platí většinu nákladů na provoz Internetu, a přitom zůstávají skryty.

⁸Nejvyšší daně absolutně i relativně, a berou stále více:

rok	hrubý domácí produkt Česka v miliardách Kč, běžné ceny (zdroj: Český statistický úřad)	plánované příjmy/výdaje státního rozpočtu v miliardách Kč (zdroj: zákony o státním rozpočtu):	plánované daňové příjmy státu (přímé a nepřímé daně, pojistné na sociální zabezpečení a „příspěvek na státní politiku zaměstnanosti“) v procentech z HDP:	přerozdělování HDP v procentech (celkové výdaje rozpočtu/HDPx100):
1999	1.902,3	574,1/605,1	28,9	31,8
2000	1.984,8	592,2/627,3	28,7	31,6
2001	2.157,8 (odhad)	636,2/685,2	27,6	31,8
2002	2.204,8 (odhad)	690,4/736,6	30,0	33,4

Pro srovnání: Římští císaři vybírali na daních 0,5%, výjimečně až 1% (viz Tacitus, Letopisy 2.42). Středověcí panovníci odhadem pouhých 5-10% hrubého domácího produktu. První přesné údaje máme z berního katastru císaře Josefa II. (vypracován 1784-89), tehdy činily daně státu v Čechách 12% HDP (dalších 18% HDP platili sedláci vrchnosti, to bylo ovšem za pronájem půdy). Za - proti dnešním - třetinové daně feudální vládci dokázali úspěšně spravovat stát, stavět katedrály i vést války.

⁹Z původní rozlohy 129 tisíc čtverečných kilometrů v roce 1620 na dnešních necelých 79 tisíc, tedy téměř o polovinu.

¹⁰Abych se nechlubil cizím peřím: podobnou myšlenku přede mnou vyjádřil mj. Robert Heinlein v románu Starship Troopers (1959), ale ve skutečnosti je mnohem starší - byla úspěšně vyzkoušena už ve starověké Spartě.

¹¹Pokud se jednou ZKČ rozrostou, bude nutno uspořádání správy státu pozměnit: Český král bude Primus inter pares, první mezi rovnými Pány, a novou hlavou státu se stane Český císař:

KORUNA ČESKÁ

CÍSAŘ ČESKÝ

PÁNI
(Král český, Markrabě moravský atd.)

STAROSTOVÉ

Související články: Historie znaku Koruny české

Svůj názor na tento článek můžete poslat na mail ardor@seznam.cz
Do předmětu napište heslo Manifest. Nejzajímavější postřehy uveřejníme.