ŽIVOTOPIS

Odillo STRADICKÝ ze STRDIC (9. VI. 1969 Rychnov nad Kněžnou - 26. XII. 2006 Sezimovo Ústí). Celým jménem Petr Odillo Kryštof Stradický-Stanczyk ze Strdic. Básník, prozaik, dodekadent, monoanarchista a theogon.

1972
sáhl si na obnažený drát 220 V a pochopil, že Bůh je...

1986
náhodou objevil dechové cvičení inspirodictum (vdechomluva) a pochopil, že je Bůh. Inspirodictum totiž obrací příčinnost mluvy; vdechomluvená slova přestávají jsoucno označovat a začínají ho stvářet.

1987
Poblíž obce České Meziříčí unesen na palubu mimozemské kosmické lodi. Zde na něm mimozemšťané dělali různé pokusy a vložili mu pod kůži na týle implantát velikosti malé fazole.

1997
1. místo v mezinárodní básnické soutěži Ikarova křídla
září - na setkání básníků na hradě Bítově přednesl stať Mladá? Poesie? Dnes?

1998
1. a (spolu s Dimitrijem Dudíkem) i 2. místo v soutěži Ikarova křídla
září - na setkání básníků na hradě Bítově přednesl stať Přednáška s mnoha názvy, aneb Práva a povinnosti cestujících ve čtvrtém rozměru, aneb Hledání nového rytmu, nových bubnů i nových paliček, aneb Veřejné osvětlení kladivem, to jest Svítit na cestu klepáním do hlav

1999
stal se zakládajícím členem DUS (uměleckého směru Dodekadence)

1999-2000
členem redakční rady kulturní revue Neon, kam také napsal řadu článků

2000
září - na setkání básníků na hradě Bítově přednesl stať Zachraňte knihy před vyhynutím!

2003
Chorvatský literární a kulturní čtvrtletník Nova Istra (vychází ve městě Pula) otiskl Stradického básně (spolu s devíti dalšími autory z antologie Lepě svihlí tlové, Petrov 2002, uspořádal Ivan Wernisch). Bylo to dvojčíslo 3/4 (zima 2003/jaro 2004), do chorvatštiny přeložily Dubravka Sesar a Slavomira Ribarova.

2004
Albánský kulturně-literární časopis Mehr Licht!, číslo 22/2003 otiskl 10 Stradického básní. Do albánštiny je přeložil Gezim Erebara. Časopis vychází od roku 1996 v hlavním městě Tirana a věnuje se literatuře albánské, i světové. Mehr Licht! patří do skupiny prestižních evropských časopisů Eurozine.

žije v Praze i jinde

HISTORIE RODU STRADICKÝCH

Podle dávné legendy byl zakladatelem rodu Kříst (Kristian), levoboček knížete Vratislava (?870-?921). Panovník jej zplodil omylem: roku 911 zabloudil na lovu jelenů a v lese narazil na chatrč keltské čarodějnice Bludavy. Vratislav ji požádal o vodu a Bludava ho zavedla k prameni, který vytékal z paty menhiru. Sotva se však dotknul rtem vody, zmocnila se ho nepřekonatelná touha. Vrhnul se na čarodějnici, strhal z ní šaty a počal... no prostě počal. V okamžiku vyvrcholení však Bludavino lůno kouzlem zkamenělo. Marně se kníže snažil osvobodit... Bludava jej pustila až když slíbil, že svému synovi, na něhož tu právě zadělal, daruje půdu a službu u dvora. Když Kříst vyrostl, Vratislav svůj slib splnil - ustanovil svého syna knížecím pastýřem včel, svěřil mu své úly a daroval mu lénem vesnici, která od těch dob nesla jméno Stradice, čili Medov. Od té doby se Křístovi potomci jmenují Stradičtí a v erbu nesou na černém štítu zlatý úl.
To je ovšem jen legenda. Prvním historicky doloženým pánem ze Strdic byl Odillo (1079 - 15. VI. 1099). Až do svých sedmnácti let nevykonal nic pozoruhodného. Pak ale na jaře 1096 vyslechl kázání potulného poustevníka Gottmara, verbujícího na první křížovou výpravu. Odillo se vydal s dalšími poutníky přes Uhry, Bulharsko k Cařihradu, kde je císař Alexios nechal převézt do malé Asie. U města Nikeje byli poutníci napadeni a povražděni fanatickými Seldžuky, ale Odillovi se podařilo uprchnout a připojit se k vojsku Gottfrieda z Bouillonu. Křižáci se Odillovi posmívali, protože s sebou neustále nosil svoji nejmilejší včelí královnu a její roj, uhnízděný ve vlasech. Ale když v Sýrii přecházeli jakousi poušť, došly potraviny i voda a Odillo všechny nakrmil a napojil medem svých včel. Od té doby rytíři o Odillovi mluvili jen s úctou.
15. června 1099 se křesťanům podařilo dobýt Jeruzalém. Odillo se vyšplhal na hradby po žebři a jeho věrné včelky do Saracenů bodaly spolu s ním. Jeruzalém padl, ale Odillo také. Poblíž Chrámové hory jej arabský prodavač probodnul zezadu žhavým rožněm plným kebabu.
O Odillově synu Bohemundovi víme jen to, že byl počat v Antiochii a do Čech se vrátil v lůně své matky - egyptské princezny, která přijala křesťanskou víru a za Odilla se vdala.
Dalším slavným Stradickým byl Vnorog (1131-1199), syn Bohemunda a Odillův vnuk. Vnorog sloužil jako hejtman družiny zbrojenců knížete Děpolta I. (syna knížete Vladislava I. a markrabiny Rejčky z Berku). Děpolt roku 1162 v čele 300 rytířů dobyl bohaté město Miláno a uchvátil zde bohatou kořist, z níž nejcennější byl svícen z chrámu Šalamounova - menora s každým ramenem z jiného kovu (z leva doprava: zlato, stříbro, měď, rtuť, železo, cín, olovo). Protože rtuť je tekutá, muselo být prostřední rameno zhotoveno ze skleněné trubice, do níž byla rtuť nalita. Tento vzácný a bezpochyby i magický svícen Děpolt Vnorogovi daroval za chrabrost v boji.

HERALDIKA

Toto je slavný erb pánů ze Strdic.

Blason: Na černém štítu zlatý úl. Štít nesou dva černí medvědi, kteřým ze zad vyrůstají zlatá včelí křídla. Medvědi stojí na Möbiově pásce, která je z jedné strany stříbrná a z druhé černá. Páska nese latinské rodové heslo Stradických "primum os sum corporis dei" (česky "jsem první kost božího těla"). Štít je obtočen Řádem boží kosti, jehož komturem je podle tradice vždy nejstarší mužský člen rodu Stradických. Erb je korunován rodovým pokřikem "possum" (což znamená latinsky "chci" a zároveň i "mohu"), který je současně anagramem jména a titulu zakladatele rodu: Patricius Odillo Stradicius de Strdice Ultor Mellitus. ("Ultor mellitus", čili "Mstitel medu", nebo snad "Medem pomazaný mstitel", je zřejmě narážkou na Odillovo vlasové včelstvo). Nad pokřikem se vznáší znak Ardoru (jím byl erb polepšen až roku 1999).