POKAŽENÉ STROJKY

„Pouhé pření se o maličkosti a slovoštipectví snižuje kritiku na sudílkování.“

(F. X. Šalda, Ottova encyklopedie, heslo Kritika)

Na úvod bajka: Byl jednou jeden hrací obraz. Když se na něj někdo podíval, obraz spustil Mozarta, Smetanu, nebo jiný kousek. Podle toho, jaký mu nasadili váleček. Obraz hrál, lidé ho poslouchali a všichni byli spokojení. Až jednoho dne si obraz umínil, že si začne hudbu skládat sám. A bylo zle. Obraz totiž sám žádný váleček neuměl udělat, a i kdyby uměl, žádná hudba ho nenapadala. Ale tak dlouho se snažil, až se v něm něco zlomilo a od té doby obrazy mlčí. Podobně je tomu i s takzvanou literární kritikou (dále jen LK). Kritici očurávají patníky poesie v trapné domýšlivosti, že si tím značkují území, a zatím jen neumí udržet moč.

Jsou špatní jen jednotliví kritici, nebo je špatná LK jako taková?

LK založil patrně praotec všech rýpalů Aristoteles. Ve středověku - zlatém to období evropské kultury - se nic podobného netrpělo. Tak řečená renesance LK vzkřísila, 18. století ji „přizdilo a osvítilo“. Vrcholu dosáhla na přelomu 19. a 20. století, od té doby stále upadá hodnotou i významem.

Podstatou LK je tvrzení, že literární dílo samo o sobě nestačí, že je třeba ho rozebrat a vyložit pomocí nějaké obecně platné estetické pravdy. Protože žádná taková „pravda“ nebyla dosud objevena, ztrácí LK obecný smysl a stává se pouhým novinářským žánrem, jehož jakost je odvislá výhradně od schopností tvůrce, tedy kritika. Hodnotu LK dále degraduje skutečnost, že vždy parasituje na nějakém skutečném dílu, tedy je ze své podstaty plagiátem. Kritici se též obvykle rekrutují ze „zneuznaných“ autorů a věru není těžké si představit, jak svůdné je mít moc oplatit talentovanějším kolegům vlastní krach. Od začátku minulého století se LK také stala výnosným nástrojem reklamy, ať už jako skrytá marketingová propagace výrobků knižních nakladatelství, nebo jako popularisace akademických bludů. Chudáci kritici jsou přitom sami většinou chudí jako kostelní myši - ne snad proto, že by málo chválili či haněli, ale že prodávají svůj názor za mísu šošovice.

A tak úděl kritika kolísá mezi lízáním vlastních ran a cizích řití.

Smutnou praxí v oboru je i maskovat vlastní hloupost intelektuálskou pýchou a nepochopení kritisovaného textu vysvětlovat jeho nesrozumitelností, nebo ještě lépe „vnitřní prázdnotou“. Což je vlastně pravda - pokud kritik něčemu nerozumí, je to nesrozumitelné i vnitřně prázdné, ovšem jen pro dotyčného kritika. A chlubit se takto čtenářům vlastní neschopností je trapně solipsistní a stejně mužné, jako z bezpečné vzdálenosti obnažovat před slečnami v parku nenatažené perko. Na vině je jistě i úpadek literárněvědného bádání na vysokých školách, které dosud nevstřebalo pád bolševiků, ani návazný pád zájmu o autory, jejichž jedinou kvalitou je, že jim bolševici zakázali publikovat - tudíž kritikům neposkytuje potřebnou teoretickou vzpruhu a nutí je mít vlastní názor, což není každému vlastní a navíc je to u nás trestné.

Snad by bylo pro všechny lepší, kdyby si rozbité strojky našly nějakou poctivou práci. Třeba vyřizovat si účty krácením slomků. Dobrý kopáč si na stavbě vydělá vždycky a štolba - koní je dnes málo - může pucovat auta.

Odillo Stradický ze Strdic, 5. 3. 2003

Svůj názor na tento článek můžete poslat na mail ardor@seznam.cz
Do předmětu napište heslo Strojky. Nejzajímavější postřehy uveřejníme.